Lucie Drdova Gallery is a Prague-based contemporary art gallery with a strong conceptual portfolio and a distinctive curatorial approach to open up dialogue between local artists and the international scene.

Sebastian Stumpf

Když někdo říká „já“, ve skutečnosti tím myslí „my“.
Tiqqun, Úvod do občanské války

Kdysi jsem četla o principu neklidu, který prostupuje celými dějinami lidstva. Ať se ohlédnete kamkoli, všude je pohyb. Ve dne v noci. Tato roztěkanost odedávna narušuje veškerý řád a linie. V nových dílech Sebastiana Stumpfa, v cyklu analogových fotografií (Fences) a videoprojekci (River), hrají pohyb, linie a řád ústřední roli.

V městském prostředí se nachází člověk. Město je obrovské a apokalyptické – zchátralá parkoviště, moderní rezidenční architektura, palmy a spousta plotů poukazují na extrémy eskapismu a solipsismu v přírodě, kultuře i politice. Los Angeles je městskou dialektikou par excellence, jak píše Quinn Latimer v eseji Kalifornské snění. Ze Stumpfova repertoáru motivů lze rozpoznat schematickou postavu otočenou zády k fotoaparátu. Když stojím před fotografiemi, uvědomím si, že zaujímám stejnou pozici – stojím zpříma, s rukama svěšenýma podél boků. Protože hledíme stejným směrem, uzavíráme spolu na jistou dobu jakýsi pakt. Zatímco však jeho postavy stojí na plotech, já stojím oběma nohama na zemi. Má perspektiva tedy zůstává jiná, stejně jako perspektiva subjektu za kamerou. Účastním se situace, ale nebyla jsem tam. Zůstávám tedy pouhým náhradníkem, svědkem a voyeurem: můj pohled putuje městem někoho jiného, aparátem někoho jiného, hlavou někoho jiného.

Rok 1961: ve Städtisches Museum Wiesbaden namaloval Nam June Paik hlavou pruh na roli papíru na podlaze. Není mu vidět do tváře – leží na konci zvlněného papíru na břiše. Vedle sebe má plastový kyblík potřísněný barvou. Performance zřejmě právě skončila.

Slavná performance Zen for Head odmítá malířské plátno: v publiku bylo dost lidí, kteří se stali svědky události. Podobného svědka Paik následně převtělil do černobílé fotografie. Vidíme tělo umělce na podlaze, tvář má zakrytou, publikum nikde. Fotografie tak chce divákům jasně ukázat (ať už se účastnili, nebo ne), že u toho nebyli. Fotografie akci realizuje retrospektivně a zároveň ji umožňuje i do budoucna. Zen for Hand pokaždé začíná znovu: „… už zase se stáváte svědkem toho, že tam nejste. … Mechanismus převyprávění… se může stát… další výzvou.“[1]

Sebastian Stumpf nenoří hlavu do barvy, ale zas a znova do modrého prázdna kalifornské oblohy. Jeho akcím nejprve nikdo nepřihlíží. Zní to jako denní snění a Sisyfos, jako „nicnedělání“. Otázkou zůstává, jestli chce postava plot překonat. Nejisté je i to, na co se postava ve skutečnosti dívá. Opakováním se zdůrazňuje motiv paradoxnosti. Jakmile postava zmizí v topografii Los Angeles, plné kontrastů, objeví se v mých myšlenkách. Stačí chvíle a už na ni nelze zapomenout, její řád má náhle navrch. Objevím ji v rozcuchané palmě a v její vlastní vertikalitě. Je tak do očí bijící, až je docela nenápadná. Robert Musil jednou v narážce na nenápadnou násilnost mocenských vztahů prohlásil, že na světě není nic neviditelnějšího než monumenty.

Osamělá městská postava se opakovaně objevuje ve středu obrazu, do značné míry viditelně neviditelná. Protože nemá tvář, nemá ani jméno. A co nemá jméno, to nelze přeložit, jen spočítat. Ve videu River například vodním kanálem proplouvá tělo: náhle, překvapivě, opakovaně, je malé a pohybuje se paralelně s auty na dálnici nad ním. Akce se opakuje ve smyčce a stává se předvídatelnou, počitatelnou, vyprávitelnou. Schematičnost a viditelnost, která je zde zkoumána, proměňuje postavu v utopického zástupce všeho, co se kdy týkalo vodních cest a plotů. Jak píše Adorno, rozjímáním nad univerzálním, či dokonce smířlivým jazykem abstrakce, který by mohl překonat naši empirickou situovanost a vytvořit určitou komunitu, se měl umělec stát zástupcem „totálního subjektu“. Mohli bychom tvrdit, že se díla Sebastiana Stumpfa, se svou zdánlivě jednoduchou kompozicí, dotýkají oblasti přátelství a nepřátelství, eticko-politických konceptů, z nichž každý vyvolává silné afekty. Já jsem však viděla jediné tělo balancující na plotě a nehybně unášené vodním kanálem. Jde o vědomě naivní východisko. Díla se totiž nezabývají univerzálním či spekulativním tvrzením, jako spíše subjektivním, empirickým, a někdy paradoxním ujištěním o vlastní existenci. Navzdory opakovanému uspořádání těl, prostorů a linií zde vzhledem ke konkrétní osobě nemůže být řeč o čistě abstraktním rozměru. Monumenty jsou dnes podrobovány příliš důkladnému zkoumání. Umělec hovoří sám za sebe.

S motivem sóla a opakování pak Fences a River zaujímají klíčové pozice postmoderního umění performance. Dotýkají se témat svědectví a dohledu. V jádru performance však nalezneme neústupné hledání čehosi přímého, zakoušení světa „takového, jaký je“, a nikoli takového, „jakým se jeví“. To pak funguje nejlépe, když se nemění jisté parametry řádu: proto se postavy Sebastiana Stumpfa vždy vyskytují osamoceně. Jeho akce vznikají bez lidských svědků na místě. Za tímto rozhodnutím je uvědomění, že nelze proniknout do samé podstaty světa, a že naše představy o skutečnosti vznikají skrze překlad, jazyk a obrazy. Proto se akce stávají viditelnými a přijatelnými skrze dokumenty z místa činu (fotografie, video). Když přistoupím k obrazům blíž, uvidím na každém z nich kabel, filigránskou linii, která odkazuje ke způsobu, jak obrazy vznikaly. Postava na plotě sevře ruku v pěst a zmáčkne spoušť, aby závěrka zachytila obraz v pravou chvíli. Fotografie totiž vznikla, aniž by někdo stál za kamerou – Zen for Hand. Na analogově zvětšené fotografii pak umělec spatří sám sebe, jak pohlíží do apokalyptické městské krajiny „pro nic za nic“. „Nemůže existovat komunita těch, kteří tam jsou,“ napsala skupina Tiqqun. Fotografie akci podává retroaktivně, a rovněž v budoucnosti, aniž bychom tam byli, se můžeme na kratičký prodloužený okamžik podívat do něčí hlavy či na jisté Los Angeles. Tento řád není třeba vysvětlovat: sám je vysvětlením.

Na chvíli jsem se zatoulala v myšlenkách. Přešlápla jsem z pravé nohy na levou a zpátky. Takhle nespadnu, nebo jsem si to alespoň myslela. Když tam nikdo nebyl, vynoří se zakrátko či zanedlouho příběhy o mizení. Ale na fotografiích se příběhy zastavují ve chvíli, kdy jsou vyfotografovány. Tyto obrazy začínají vždy nanovo. Ploty nikdy neskončí. Zašla jsem snad příliš daleko? Myslela jsem si, že se z příběhů, které tyto fotografie vypráví, ač jsou neviditelné, dozvím něco víc. Zmocnil se někoho strach? Díval se někdo z křoví? Zahlédl někdo pohyb, zaslechl někdo zvuk, zapraštěly při skoku kosti? Linda Boström Knausgård v románu Vítejte v Americe píše: „Ale to nikdo nechce. Nikdo nechce, aby se mu splnila přání. To by narušilo řád: řád, po kterém ve skutečnosti toužíme. Chceme být zraňováni a chceme bojovat o přežití.“

Lina Leonore Morawetz, 2017

[1] Rebecca Schneider, “Solo, Solo, Solo,“ in: After Criticism: New Responses to Art and Performance, ed. G. Butt, 2005.