Z názvu výstavy Jana Nálevky je evidentní, že má obrátit pozornost k „něčemu“, co již bylo vyřčeno.  Umělci přijde vhodné, abychom zašátrali v paměti, jestli víme, co už bylo podotčeno dříve. Poprvé takto vehementně poukazuje na přítomnost obdobných aspektů své práce a snad i veřejně polemizuje s obsesivní rovinou vlastní tvůrčí činnosti. Jak jsem již dříve podotkla navazuje na programovou řadu Nálevkových kreseb na papíře, v nichž systematicky zkoumá fenomén „standardizovaného prázdna“. Jedná se o dalších pět set kreseb, jejichž počet a velikost vycházejí z běžně dostupného balení kancelářských papírů. Nálevkovo autorské zpracování obyčejnými modrými propiskami je také tentokrát provedeno se záměrem minimalizovat úlohu autorského rukopisu jako výrazového prostředku.  Nálevkova poznámka, že „exaktní řád je narušen lidským faktorem: ačkoliv jsou všechny kresby stejné, každá je svými drobnými nepřesnostmi originál“ je tak zejména konstatováním průvodního nedostatku zvolené metody než žádoucího efektu. Už od roku 2009 Jan Nálevka rýsuje na bílé papíry formátu A4 totéž, co bývá jejich standardním potiskem. Svými zásahy tak pouze posouvá papír od jednoho typu nezaplněné plochy k jinému typu nezaplněné plochy.  Zásadním výstupem mu v tom byla výstava Ráda bych totiž i podotkla, že… v Atriu Pražákova paláce Moravské galerie v Brně, kde pokryl stěny od stropu k podlaze zarámovanými kresbami se čtvercovým rastrem běžného čtverečkovaného papíru. V souboru Můžeme ztratit všechno, jen ne čas (2010) pro změnu linkoval pouze horizontální řádky pro „budoucí“ text. Na listech dvou balíků papírů pro výstavu Jiné pokoje, jiné hlasy (2011) pak vedle čtvercového rastru hrál roli i nepatrný rozdíl rozměru evropského a amerického papíru. S Jak jsem již dříve podotkla Nálevka postupuje o krok dále od artikulace připravené utilitární osnovy k jejímu zaplnění. Důsledkem má sice být opět absence, tentokrát ale nikoliv v ambivalenci faktická kresba / symbolická nepřítomnost „záznamu“, ale jako absence možnosti papír dále (třebaže hypoteticky) využívat. Dosaženo toho je dodatečným proškrtnutím každého políčka čtvercové osnovy. Rovněž k tomu ovšem Nálevka už dříve cosi podotkl(a): v letech 2007-8 podobným způsobem eliminoval možnost dalšího užití / psaní u tří „linkovaných“ sešitů (Sometimes It Hurts). Dílčím exkurzem do historie Nálevkových „prací na papíře“ se čtenáře snažím vpravit do spektra úkonů, k nimž autor odkazuje názvem výstavy v Drdova Gallery. Podobně jako časově a fyzicky náročné vytvoření jedné série znamená rutinně opakovat stále stejné úkony a pohybové vzorce, má být také Nálevkova nová výstava amplifikovaným výrazem cykličnosti – opakování a navracení se. Pro kresby Jana Nálevky je obecně příznačný konflikt mezi procesem manuální produkce a zaměnitelností výsledku za produkt strojové výroby. Vedle reflexe samotného fenoménu pracovní činnosti (metodičnost, systematičnost, dodržování určitých pověření, apod.) může být nahrazování výkonného, dokonalého stroje pomalejším a chybujícím lidským jedincem chápáno přinejmenším ve dvou významových rovinách: jednak se jím splňuje konvenční nárok na umělecké dílo jako výsledek osobité rukodělné činnosti, jednak může jako bezesmyslná náhražka poukazovat na tenkou hraniční linii mezi uměleckou tvorbou a chorobnými duševními projevy. Lze spekulovat o tom, že Jan Nálevka odkazuje k tomuto pomezí právě důrazem na nutnost vnímat novou sérii kreseb společně se sériemi předcházejícími. Zaplnění tolikrát „prázdného“ by pak mohlo avizovat figuru opuštění „bludného kruhu“ grafomanie, jakýsi poslední nutný krok k psychickému a fyzickému vysvobození. Jan Nálevka se už druhé desetiletí zabývá systémy a jejich systematickým naplňováním. Při volbě toho kterého systému se vždy ohlíží na to, jestli jeho využití povede ke vzniku redukované „minimalistické“ vizuality. Také v tomto směru je zaplnění kreseb ze souboru Jak jsem již dříve podotkla řešením poslední varianty, která se pro daný systém nabízela.

Jiří Ptáček

2012‒13, kresba modrou propiskou na kancelářském papíru A4, 500 ks

Všechny listy balíku bílých kancelářských papírů byly ručně nalinkovány tak, aby výsledek byl co možná nejméně rozeznatelný od standardních předtištěných čtverečkovaných papírů. Poté byly všechny čtverečky sítě úhlopříčně proškrtnuty další čtverečkovanou sítí. Čtverečkovaný papír můžeme stále vnímat jako prázdný, čtverečky jsou jen utilitární strukturou determinující způsob případného příštího zaplnění. Překrytím další čtverečkovanou sítí v úhlu 45° došlo k faktickému proškrtnutí prázdného prostoru každého ze čtverečků, a tím i ke znehodnocení utilitárnosti původní sítě, kterou už není možné dále zaplňovat. Teprve teď je papír opravdu prázdný. Exaktní řád je narušen lidským faktorem: ačkoliv jsou všechny kresby stejné, každá je svými drobnými nepřesnostmi originál. Kresebným materiálem se stala modrá propiska, nejobyčejnější kancelářský nástroj. Kresby byly instalovány v prostoru tak, aby čtverečkovaná struktura každé z nich navazovala na ostatní. Stávají se tedy jedinou časoprostorovou kresbou, vyplňující prostor galerie, otevřenou geometrickou strukturou, která teoreticky může pokračovat do nekonečna.

autorský text