Kantova teorie éry osvícenství popisuje dobu, jež rozvíjí dynamický a individuální způsob myšlení. Lidé se přestali zaobírat výhradně náboženskými myšlenkami na posmrtný život, začali se více zabývat sami sebou a vlastní introspekcí a svůj pozemský život začali považovat za důležitý a hodný zaznamenání.
V následujících staletích si lidé nechávali zhotovit umělecká díla, aby vytvořili připomínku svých životů a zajistili si tak, že na ně lidé nezapomenou ani po smrti. Tyto portréty plní nejen roli osobních alegorií, ale i dokumentů, které zaznamenávají často idealizovaný stav věcí. Dalo by se říci, že byly vytvořeny především za účelem zachování sebe sama a jsou tedy nositelem řady očekávání a tužeb (ať už trvalých či nikoli), které se přenášejí na další generace.
Jaká jsou však očekávání portrétovaných? Doufají, že další generace lépe porozumí tomu, kým tehdy byli, a poznají tak díky tomu i samy sebe? Nebo jim snad chtějí latentně předat hodnotový systém a pomoci jim pochopit, co to znamená být dobrým občanem? Pravděpodobnější je, že tyto památeční obrazy vznikly z marnivosti portrétovaných, kteří doufali, že je budou další generace obdivovat a zajistí tak jejich uchování pro následující generace. Očekávali a sobecky toužili po tom, aby po nich zůstal odkaz.
Výstava nazvaná Legacy (odkaz) zpochybňuje tradiční pojetí uchovávání vzpomínek a nabízí alternativní přístupy k památečním portrétům a jejich uchovávání, často založené na vědomém opomenutí a existenciální odtažitosti.
Výstava si jako hlavní médium zvolila film, čímž zdůrazňuje současnou souběžnou tendenci „skutečnosti“ a „fikce“ – všichni hrajeme hlavní roli ve svém vlastním hollywoodském/bollywoodském filmu – pohrává si s myšlenkou, že jsme všichni autory své vlastní historie, když si zakládáme profily na sociálních sítích a pomocí fotografií a filmů dokumentujeme vlastní život. Tato dokumentace pak žije ve virtuálním prostoru. Jak má mezi masově nahrávanými informacemi vyniknout náš odkaz? Není lepší se nezúčastnit a veškeré upomínkové procesy negovat? A pokud tak učiníme, bude naše existence bezvýznamná?
Výstava nabízí pět filmových existenciálních tezí, které proměňují galerijní prostor v konfrontaci se současnou zkušeností.
Emilio Chapela Perez v díle „Requiem“ (Rekviem) proměňuje funkci skenování z dvojrozměrného kopírování v dokumentaci v „reálném čase“. Tak jako jiní používají videokameru, zaznamenává Perezův skener s chladnou precizností informace, které má před sebou. Nesetkáme se zde však se subjektivní osobností kameramana – skener jako by s mimozemskou lhostejností absorboval objektivní „pravdu“, jíž je svědkem. Obrovský technologický oblak na obloze je abstraktním a neznámým strážcem našeho informačního odkazu.
Jillian Mayer natočila pro své budoucí vnouče videodokument „I Am Your Grandma“ (Jsem tvá babička), jenž má rovněž daleko k sentimentalitě. Mayerová v něm pracuje se záměrně absurdním konstruktem a vytváří tak neosobní a teatrální vzpomínku, která převrací konvenční metody sdílení informací i očekávaný sled životních událostí – její výpověď je pro vnouče sice hrozivá, ale o to zajímavější.
Dílo „In the Background“ (V pozadí) Ronalda Morana je fotografická lineární sekvence zachycující hravý životní okamžik. Starší pán sedí vlevo za dvěma staršími ženami usazenými na kanapi. Provokuje malé kotě tyčkou a snaží se je přimět ke hře. Žertík se odehrává, aniž by si toho ženy všimly, a je tak navždy ztracen. Jediný, kdo o něm ví, je kameraman, který jej uchová v situačním dokumentu podtrženém kontrastem moudrých tváří a mladistvé hravosti kotěte a šprýmaře.
Pocit, že je něco navždy ztraceno, je přítomen i ve fotografických dioramatech Rodriga Dady nazvaných „Forgetfulness“ (Zapomnění). Každé diorama zachycuje pozadí – vyřazené kabely ve skříni či kavárenský stolek – a nedbale pohozenou pomačkanou portrétní fotografii. Portréty odložené spolu se starými kabely či sloužící jako cár papíru na psaní poznámek trpí špatným zacházením a upadají v zapomnění. Jejich neteční uživatelé k nim nic necítí a chatrné fotografie tak přestávají být nositeli vzpomínek.
Dílo „In Ictu Oculi“ Grety Alfaro je situační konstrukce, která předhodí opulentní hostinu divokým dravcům. Během pár minut je stůl obklopen supy, kteří se zuřivě probíjejí ke sváteční tabuli. V lidském kontextu znamená hostina slavností náladu a potěšení, tváří v tvář přírodě však převládne darwinistická teorie. Sváteční prostření brzy podléhá zkáze, jídlo mizí, dravci se nasytí – a scéna je v mžiku prázdná.
Greta Alfaro, *1977, Španělsko, tam žije a pracuje.
Rodrigo Dada, *1987, Kostarika. Žije a pracuje v El Salvadoru.
Jillian Mayer, *1984, žije a pracuje na Floridě, USA.
Ronald Moran, *1972 El, Salvador, tam žije a pracuje.
Emilio Chapela Perez, *1978, Mexiko. Žije a pracuje v Berlíně, Německo.
Claire Breukel je šéfkurátorkou programu současného umění MARTE Contemporary v muzeu umění MARTE ve středoamerickém San Salvadoru. Dále pracuje na kreativních projektech organizace (RED) zaměřené na boj proti AIDS, je kreativní poradkyní nezávislé veřejné organizace Miami Downtown Development Authority a kurátorkou projektu Unscripted, platformy pro umění ve veřejném prostoru v Bal Harbour Village na Floridě.