Lucie Drdova Gallery je pražská galerie současného umění se silným konceptuálním portfoliem a osobitým kurátorským přístupem, která propojuje místní umělce s mezinárodní scénou.

Pavla Sceranková

Milá Pavlo,
včera jsem strašlivě pohořela. Snažila jsem se popsat rukama něco, co nedokážu vyjádřit slovy, jeden předmět, který jsem si zapamatovala, už jsem ho nikdy neviděla a od té době vězel hluboko v mé paměti. Pamatuji si, jak odrážel světlo, jaký byl na dotek a jak byl těžký, ale nic z toho se mi nedařilo vyjádřit, zbyla pouze má rozmáchlá gesta. Během této manuální choreografie jsem začala přemýšlet, jestli existuje souvislost mezi prostorovými gesty a pamětí. Proč se snažíme rukama popsat komplikované konstrukce, hmatové prožitky a prostorové vztahy?
Jako by „mluvení rukama“ bylo zvykem společným všem lidem. Každá kultura se jeho pomocí snaží podpořit či zdůraznit informace, které jsou součástí komunikace. Rukama gestikulujeme, i když se potkáme ve tmě či telefonujeme, a možná to právě dělá i někdo na druhé straně ulice.
Jako by existoval složitý propletenec paměti, kognitivních schopností, jazyka a lidské schopnosti vizualizace – nejen skrze obrazy či řeč, ale také pomocí prostoru. Studie z oblasti psychologie, neurověd, sociologie a dalších humanitních oborů, jako je například architektura, se zaměřují na tento aspekt trojrozměrné zkušenosti a na jeho souvislost s ostatními rejstříky vnímání, jako je pozorování či vizuální znázorňování. Zajímalo by mě, zda si to uvědomujeme, když vnímáme své okolí či umělecké dílo, obzvláště sochařské. Očima si prohlížíme povrch prostoru a jednotlivých předmětů, prostřednictvím smyslů a tělesné přítomností sdílíme přítomný okamžik, a přesto je výsledkem pouhý obraz, plochá vzpomínka v naší mysli. Co by se stalo, kdybychom tyto obrazy opět oživili, navrátili jim hmatatelnou přítomnost v prostoru, pokusili se je uchopit a vyprávět jejich příběh – k tomu bychom však zřejmě opět potřebovali pomoc našich rukou.
Se srdečným pozdravem Alexandra
 
Drdova Gallery představuje novou tvorbu Pavly Scerankové pod názvem Veritas. Výstava nabízí celou řadu prací od kinetických soch po site specific instalace zaměřených na vztah mezi prostorovým znázorněním a vnímáním. Dynamika a možnosti vizualizace představují červenou nit, která se táhne celým dílem Scerankové. Vztahuje se k vědeckým abstraktním modelům, jako jsou kosmické srážky, ale i ke konkrétnějším příkladům, jako je rozpoznávání lidských postav. Umělkyně tyto poznatky do své tvorby vnáší v podobě juxtapozice abstraktních formálních konstrukcí a rozpoznatelných ready-made materiálů, jako jsou židle či porcelánové šálky. Výsledkem jsou díla na pomezí sochy a instalace, která aktivně působí na divákovo vnímání a představivost. U příležitosti výstavy Veritas vedly Pavla Sceranková a kurátorka Alexandra Landré dialog o umělecké praxi a o otázkách a tématech týkajících se vztahu mezi vizualizací, prostorovými strategiemi a formálními aspekty sochařství. Výsledkem této spolupráce bude publikace zveřejněná po skončení výstavy.
 
 Pavla Sceranková (1980) studovala v letech 2000-2006 na Akademii výtvarných umění v Praze, kde v roce 2011 úspěšně ukončila doktorské studium. V rámci stipendijních pobytů absolvovala roční stáž u prof. Tony Cragga v Berlíně. V letošním roce byla podruhé nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého (poprvé 2007). Obdržela Cenu Václava Chada na Zlínském Salonu mladých (2009) a Cypriánovu cenu na trnavském Bienále (2007). Svou tvorbu představila na řadě autorských výstav ve Fait gallery (2015), Moravské galerii (2014), Galerii hl. města Prahy (2013), Drdova Gallery (2012), Cyprian Majernik gallery v Bratislavě (2011), nebo v Domě umění města Brna (2009). Byla přizvána ke skupinové výstavě nejaktuálnějšího evropského umění Europe Europe v Astrup Fearnley Museum v Oslu (2014) a výstavě Model v galerii Rudolfinum (2015).
 
Alexandra Landré je kurátorka a historička umění zaměřující se na současné umění, nová média a veřejný prostor. Obzvláště se zajímá o uměleckou praxi, která překračuje hranice mezi jednotlivými disciplínami, pracuje s výzkumnými strategiemi a zkoumá vztah mezi uměním, všedním životem a „veřejností“. Často spolupracuje s umělci a realizuje projekty v rámci nejrůznějších iniciativ a institucí, jako je Kunsthalle Münster (DE), Stedelijk Museum Bureau (NL) či Kunsthalle Wien (AT). Alexandra Landré rovněž často přispívá do publikací a působí jako lektorka na Královské akademii umění v Haagu. Žije v Amsterdamu.