Lucie Drdova Gallery je pražská galerie současného umění se silným konceptuálním portfoliem a osobitým kurátorským přístupem, která propojuje místní umělce s mezinárodní scénou.

Hynek Alt & Aleksandra Vajd

Díry v dlaních Hynka Alta a Aleksandry Vajd

Čech Hynek Alt a Slovinka Aleksandra Vajd demonstrují záludnost a křehkost vnímání fotografický obrazu. Jejich hry s optickými klamy a iluzemi jsou součástí vrstevnatých zkoumání našeho vztahu k fotografickému médiu.

Jejich spolupráci lze zpětně stopovat až do roku 2001, kdy vytvořili první snímky portrétního souboru Manwomanunfinished. Navzájem se pak fotografovali ještě osm let, skládali dvojice muž / žena a prezentovali nejen jako osobní dialog, ale také jako široký rejstřík výrazových a emocionálních synergií. Dnes Manwomanunfinished můžeme vnímat jako uzavřenou etapu jejich tvůrčí spolupráce. Sehrál ale klíčovou roli při definování tématických okruhů a uvědomování potenciálu jejich tvůrčích metod. Z jedné strany vzato to bylo poprvé, kdy Alt s Vajd upozornili na význam sebereflexivity v jejich práci. Jako kolegové a manželé se k problematice profesní a partnerské koexistence, překračující a zastřešující individuální hlediska, průběžně vracejí dodnes, ať již systematickým nakládáním s vlastními podobiznami, tak v zástupné rovině fotografováním párových předmětů (např. stereo reproduktorů). Na druhé straně skrze Manwomanunfinished získali dostatek zkušeností s využíváním fotografického archivu a s významovou pružností fotografií v jejich odlišných sestavách.

Zlom v jejich tvorbě nastal přibližně v polovině minulé dekády, kdy obrátili pozornost k problematice recepce fotografie. Uvědomili si, nakolik je naše vnímání fotografie podmíněno předjímáním a konvencemi. Za modelový příklad lze vzít soubor Nothing Is Beyond (2009), v němž autoři vykrytím plochy kolem okenních tabulek fotografovaných v noci dosáhli téměř nulové pravděpodobnosti, že by diváci ztotožnili snímky se záznamem smyslového jevu. Konvenčního schématu fotografie jako „okna do světa“ sice drželi doslovně, divákům ale přesto předložili abstrakci, která se mohla jevit podezřelou pouze tím, že výstava černobílých „suprematistických“ kompozic byla ohlášena jako výstava fotografií.

V práci Hynka Alta a Alexandry Vajd opakovaně narážíme na subverzivní, téměř zákeřné zacházení s viděním a úsudkem recipienta. Soubor Hole in the Palm (2010) je zčásti postaven na matoucích optických hříčkách připomínajících zjednodušené, fotografické verze děl M. C. Eschera či vědecké vizualizace paradoxů smyslového vnímání. O rok novější fotografie pro soubor You Can´t Change the Weather zase vznikly jako pokus vytvořit v improvizovaných podmínkách galerie co nejvěrohodnější nápodoby meteorologických jevů. Smyslem iluzionismu ovšem není oklamat pozorovatele spektakulárním efektem, nýbrž klam prezentovat jako nedílnou součást konstrukce fotografické reality, která vždy utváří základní napětí mezi reprezentací a jejím existujícím předobrazem. Alt a Vajd nás vedou ke zcitlivění ke konkrétní fotografii a ke smíření se zrádnou povahou vnímání, kognitivních procesů a následné aplikace poznatků. Prezentují fotografii jako médium, u nějž roli hraje nejen reprezentované, ale rovněž vlastnosti a limity technologického prostředku, konkrétní podmínky a kontexty, a v neposlední řadě také osoba fotografa, která s možnosti, limity, podmínkami a souvislostmi performativně zachází. 
Záběr Hynka Alta a Aleksandry Vajd se stále více rozprostírá a jejich poslední veřejné výstupy vykazují znaky syntézy, v níž se objektivní relace fotografovaného předmětu, fotografujících osobností a kamery staly komponenty komplexního útvaru, uvnitř kterého lze sledovat linie filosofického, psychologického i čistě senzualistického přístupu, aniž by přitom jedna byla kladena nad ostatní. Alt a Vajd pozorovatele vtahují ho do hutných environmentálních situací, v nichž opouštějí druhý rozměr ve prospěch reverzní transkripce budování prostoru v obraze skutečnými trojrozměrnými objekty; sondují naše chápání světla a času ve fotografii; přeskupují archivy, aniž by mnohdy referovali o něčem jiném než o neodkryté mase nahromaděných snímků; odkazují k sobě jako k aktérům těchto situací… Nadále ovšem kladou své subverzivní pasti a fotografii představují jako decentralizovanou síť s rhizomatickými spojeními.

Jiří Ptáček (Eikon 84–85/2014)


    Přihlašte se k odběru novinek


    Kliknutím na tlačítko Odebírat souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů.