“Kdo chce popsat vnější záležitosti, stane se vědcem. Kdo chce popsat zkušenost, stane se umělcem. Staré rozlišování mezi umělci a vědci musí zmizet.” Timothy Leary: Changing My Mind, Among Others: Lifetime Writings (1982).

Když v roce 2011 Daniel Vlček vytvořil první proškrabávané obrazy, nešlo ani zdaleka předvídat, že ho rytí do svrchních vrstev malby, kdy coby šablon užívá vinylových desek, bude provázet celé desetiletí. Začal rok 2019 a Vlček má za sebou slušnou řádku realizací, na jejichž základě patrně lze uznat, že jeho z jednoho úhlu vzato poněkud kuriózní technika nabízí dostatek možností, aby byla brána jako nosná, a to nejen po stránce výtvarné, ale také jako médium obsahu. Vlčkovi v první instanci vždy sloužila k vytvoření relace mezi obrazem a zvukem, a to jak v přímém kontaktu s audioinstalacemi, tak jako odkaz k charakteristikám zvuku či k ideovému pozadí hudební kultury. Tím se ovšem nevyčerpávala. Obecně vzato je totiž pro Vlčkovu tvorbu typické, že navenek (alespoň ve smyslu uvedených charakteristik) sice vyrůstá z jednoho, postupně však z tohoto jednoho „rozbaluje“ různá hlediska, tu více související s procesuálními aspekty jeho specifické malířské metody, tu s jejich kulturními souvislostmi. Vcelku plynule se přitom dá dospět až tak „daleko“, že komentuje sféru průmyslové výroby, ideologii „růstu růstu“ nebo průnik digitálních technologií do praktického i symbolické uchopování reality, a při tom všem si nadále udržuje spojení s manuální a v jistém smyslu i rituálně-prožitkovou zkušeností, jež podstupuje u plátna při zdánlivě mechanickém opakování stejných úkonů.

Daniel Vlček nezdůrazňuje kontrasty a nesoulad mezi kulturou a přírodou, moderním a archaickým vědomím, digitálním a materiálním, vnější realitou a vnitřní zkušeností, odosobněným a autentickým nebo strojovým a fyzickým. Víceméně intuitivně spěje ke zdůraznění vazeb a prorůstání jednoho s druhým. Jeho nejlepší obrazy a instalace však vždy mají jakousi hypnotickou kvalitu a vyvolávají pocit závratě, jinými slovy zkušenost propadu z věcného myšlení na neovladatelnou senzuálně-psychologickou  tomto lze vidět asi nejvýraznější inspiraci hudbou a jejím působením.

Obrazy na výstavě Příčiny a následky na každý pád netrpí submisivní pozicí vůči hudbě, která umělce potenciálně ohrožuje vždy, když se tuto oblast pokusí reflektovat výtvarnými prostředky. Jestliže éterem galerie krouží zkreslený zvuk nasamplovaných terénních nahrávek spouštěných přes povrch obrazu namíchaný z vosku, železných pilin a magnetů, není to proto, aby lacině násobil vizuální působivost obrazů, ale aby byl jejich zvukovou paralelou. S malbami ho spojuje charakter zvukové masy, která k nám doléhá jako „neostrá“, jako znění přírody i strojů, nebo jako základní zvuková hladina civilizace, pro niž se pomyslným tichem paradoxně stal neustálý šum (a bez níž jsme tak zřídkakdy, že to v mnohých vyvolává psychickou paniku). Podobně také Vlčkovy současné malby — a láká mě říct monochromy, kdyby do jejich závěrečné vrstvy nepronikalo tolik barev zpoza ní — jsou v podstatě takovým šumem a neartikulovaným optickým mumláním, neuchopitelným coby tvar či kód a zároveň pokoušejícím limity lidského zraku. Vlčkova současná malířská poloha je hluboce spjatá s představou následků, u nichž nelze snadno hádat příčiny, a jejichž konzistence je unikavá a tajuplná, zastřená v interferencích rastrů, s hladkým, bezmála olejnatým povrchem, avšak skrývajícím pozadí a hloubku…

Nástroj k dešifrování přitom není po ruce, stejně jako nemůžeme plně důvěřovat smyslům a schopnosti věcného uchopení pozorovaného a poslouchaného. Jsme vystaveni pouze jakémusi vyvstávání audio-vizuálních fantomů, které se ale v mžiku mohou rozplynout „jako mizející účinky psychedelické drogy” (D. Vlček). A protože Daniela Vlčka nikdy nevedou pouze autonomní možnosti obrazu či zvuku, ale rovněž představa o povaze žité reality, jsou i jeho nové malby a instalace v nejzazší instanci obrazem a zvukem její zastřenosti a unikavosti, do níž nelze vstoupit prostředky racionální analýzy, ale spíše s odvahou k jakémusi holistickému entrée, kterým projdeme k netušeným spojením.

Jiří Ptáček