Lucie Drdova Gallery je pražská galerie současného umění se silným konceptuálním portfoliem a osobitým kurátorským přístupem, která propojuje místní umělce s mezinárodní scénou.

Hynek Alt, Mark Dion, Klara Hobza, Margarita Maximova, Sharon Van Overmeiren, Jasmin Werner

Výstava vzniká ve spolupráci s bruselskými galeriemi Waldburger Wouters a Damien and The Love Guru a je součástí přehlídky mezinárodních galerií současného umění Friend of a Friend Prague 2019.

Tell me object, what you want …

Letos v srpnu se na Islandu konal smuteční obřad za první ledovec, který padl za oběť globálnímu oteplování, v nadcházejícím týdnu bude patrně odhalen nový model iPhonu s novou, vylepšenou verzí systému „Siri inteligence“ a sestry Kylie Jenner a Kim Kardashian, které patří k nejznámějším světovým celebritám, uvedly na trh novou sadu parfémů ve tvaru rtů.

První z událostí je dokladem devastujících dopadů naší civilizace, ale také zájmu o životní prostředí. Ledovce poutají tolik všeobecné i mediální pozornosti nejen proto, že jsou pozoruhodné esteticky a svou velikostí, ale také proto, že představují ukazatel jinak těžko postřehnutelných, přesto však katastrofálních změn v ekologické rovnováze.

Jeden z nových prvků nastupující generace iPhonů spočívá ve využívání algoritmů hlubokého učení pro archivaci, indexaci a vyhledávání fotek podle objektů, které zachycují. To znamená zásadní proměnu samotného focení, způsobu, jakým s fotografiemi nakládáme, a struktury naší digitální vizuální paměti.

V rámci algoritmizované nebo počítačové fotografie mobil ví, co vyfotíte, dřív než to uděláte, a tudíž dokáže fotografii vylepšit. Tím se začínáme blížit situaci, kdy na prvním místě není obraz, v němž rozpoznáváme nejrůznější objekty, ale naopak objekt, jenž určuje podobu obrazu.

Také co se týče archivování a vyhledávání fotografií – již nemusíme používat složky a soubory, které jsme sami jako uživatelé vytvořili, ale ocitáme se v systému, kde jsou všechny obrazy umístěné jeden vedle druhého v cloudu. Algoritmy je snadno a předem zpracují, aby nám usnadnily přístup ke světu a jeho vizuální reprezentaci. (S fotoaparáty vybavenými deep learning algoritmy jednoduše vyhledat obraz čehokoli z našeho datasetu.) Systém funguje na základě přiřazování objektů do kategorií – ať jsou to zvířata, budovy, sluneční brýle nebo třeba lidské tváře.

… what you really really want

Když je řeč o tvářích, vraťme se na okamžik k nové „sesterské“ řadě parfémů. Jestliže si zakoupíte flakon ve tvaru obřích, lesklých a nepochopitelně kýčovitých rtů, rozhodně si nepořizujete jenom další vůni. Kupujete si také odlesk aury Kim Kardashian nebo Kylie Jenner. Toužíte po vůni i po kráse – po kráse, která je neustále po ruce, která je komodifikovaná nebo prostě přetvořená v objekt.

Tenhle záměrně hloupý příklad uvádím, abych ukázal, že nic, po čem toužíme, není volně k mání, přístupné našim smyslům či prožitkům. Musíme to přetvořit v objekt, který je zhodnocen, naceněn, distribuován a posléze zakoupen, protože teprve potom může symbolizovat (sociální) status, po kterém prahneme nebo který si chceme udržovat.

Mohlo by se zdát, že tři výše zmíněné události nemají nic společného. Ale nyní vidíme, že všechny mění náš pohled na okolní svět i to, jak se vůči němu chováme. Tak jako mnohokrát v minulosti hovoříme o křehké kategorii objektů, jako kdyby nepředstavovaly víc než protipól nás samých – neboli subjektů. Jako by tahle kategorie mohla zahrnovat kdeco, od ledovců přes Notre Dame po naše těla a identitu.

Bezpochyby ovšem existuje mnoho nových forem, jak legitimizovat a naplnit koncept objektu. V každé dějinné situaci vznikají podmínky umožňující existenci či zviditelnění něčeho „tam venku“ (Michel Foucault), co je následně prohlášeno za objekt. Globální oteplování, algoritmizace a (mediální) apropriace identity, které jsme si ukázali na výše zmíněných případech, jsou možná těmi nejzávažnějšími, ale přirozeně máme k dispozici i intimnější možnosti, jak těmto mutacím čelit.

Furnish your world
Mark Dion, kresby

Zaprvé, objekty se hromadí v ohromném množství a my je potřebujeme rozlišovat a klasifikovat, byť velmi jednoduše a nahrubo. Potřebujeme oddělit sněhové vločky od ledovce, nové od starého, tuctového známého od celebrity (a to jsou jen tři z mnoha možností, konkrétně zohledňující měřítko, čas a atraktivitu). Jsme typologické bytosti vytvářející jiné bytosti.

Zadruhé, typologie se často odvíjí od srovnávání, viditelných rysů a vlastností, ale také od užitečnosti a hodnoty; v tomto smyslu jsou typickými objekty jak zvířata, tak nástroje. Věci, které při klasifikaci podrobujeme podrobnému zkoumání – věci, které potřebujeme identifikovat a zařadit nebo se s nimi nějak vypořádat.

Je docela dobře možné, že největší problém naší doby nám budou muset znovu připomenout zvířata. Nejde jen o to, jak bychom se měli chovat v čase globálního oteplování, které má negativní dopady prakticky na všechny živočišné druhy – musíme také vymyslet nové modely spolubytí se zvířaty a musíme se k nim chovat s větší ohleduplností (Donna Haraway). Přestože platí, že naše touhy a totální nadvláda konzumní kultury jsou zhmotněné v nástrojích, v přístrojích, produktech a zboží, právě designérství nebo vynalézavost nám poskytují prostředky, jak tyto otázky řešit (spekulativní design, forenzní architektura, Benjamin Bratton …).

Prvním krokem k demokratičtějšímu vztahu k objektům by mohla být proměna jejich designu a kultivace jich samotných i jejich typologií nikoli podle přítomnosti a tradic, ale s ohledem na budoucnost a změny, jak s nimi pracuje například Mark Dion.

Worlds in objects
Sharon Van Overmeiren, Another Brick In The Wall

Ale objekty nejsou jednoduše „tam venku“, jeden vedle druhého. Střetávají se, proměňují se, splývají nebo nabývají nové formy. Objektem není jen ryba, ale také oceán spolu s miliony tun plastových odpadků.

Mezi objekty proto existuje fascinující souvztažnost; nejen že jsou součástí našeho prostředí, ony ho také vytvářejí. Analogický vývoj můžeme pozorovat v umění. Od modernistického pojetí, podle něhož jednotlivá umělecká díla obývala neutrální výstavní prostor, jsme se posunuli k myšlence, že žádný prostor není neutrální ani univerzální, protože samo umění pro návštěvníka vždycky vytváří konkrétní prostředí.

Umělci jako Sharon Van Overmeiren zacházejí ještě dále a zkoumají schopnost objektů zdvojovat se, množit, vstupovat do vztahů a vzájemně se reprezentovat. Možná je to další krok směrem k osvobození objektů – uvědomit si, že jsou schopné vytvářet struktury, asambláže, prostředí a světy, a umožnit jim, aby to dělaly.

Their kind of love
Jasmin Werner, Eurotalisman / Euro Talisman

Když se pokoušíme znovu získat skoro magické schopnosti objektů utváření a spolubytí, postupně se vzdalujeme od důvěrně známého a na člověka soustředěného jazyka viditelnosti, typologií a snad i samotné kategorie objektu. Objekty mají jiné a „nelidské“ formy, jak obývat naše společné světy, vymezovat se vůči nim, nebo je dokonce utvářet. Bylo by nesmírně naivní, kdybychom si mysleli, že cítí, komunikují nebo milují kvůli nám.

Přesto existuje jistá míra blízkosti či ladění (Timothy Morton). Jistá neviditelná, ale přesto účinná cesta, jak se chytit a nepustit. Zde se nabízí převrácená analogie. Možná to není tak, že objekty pouze napodobují náš lidský životní styl. Možná že my lidé kroužíme jako objekty dokola v neviditelné nebo snad dokonce magické smyčce, kterou nemůžeme rozvázat, ani vidět z odstupu. Od finančních trhů a digitálních úložišť, až po mnohem všednější a základnější věci, jako jsou citlivost nebo představivost a klimatický žal.

Právě proto Jasmin Werner kombinuje fotografie z Evropské centrální banky s taoistickými šamanskými symboly. Jako by moc generovaná globální ekonomikou a duchovní diverzitou působila na podprahové, nelidské úrovni, tak trochu jako vonná tyčinka. Jako by se jakýmsi mimořádně zvrhlým způsobem spojovali finanční analýza rizik, věštění budoucnosti i láska.

Praktikovat magii znamená být citlivý vůči objektům. Být otevřený jejich formě „lásky“ nebo zájmu.

Care about your object
Hynek Alt, Mladý den / Young Day

Právě v tento moment přichází umění. Zapomeňme na okamžik, že v umění jde o umělce, jejich kariéru a galeristy. Předpokládejme, že umění je prostě velmi osobitým způsobem, jak pečovat o objekty. To se ovšem netýká jen trhu s uměním, (národního) dědictví nebo památkářství a restaurování a dalších „pečujících“ činností, ale i vlastního vymezení pojmu objekt.

Umění je zásadní a vysoce produktivní právě proto, že ustavuje objekty (potvrzuje jejich materiál, formu, užívání a název, ale mimoto také určuje jejich hranice, aktivuje je a rozechvívá významem nebo náklonností). Nabízí nám možnost rozhodovat o tom, jak budeme věci nazývat a používat, nebo jejich stávající označení a používání zpochybňovat.

Možná právě proto Hynek Alt využil umělohmotný odlitek plastiky Miloše Zeta nazvané Mladý den, která vznikla v šedesátých letech. Nejde jen o zachování (objektu i jeho historie), ale především o doslovné a dočasné vymanění plastiky z jejího kontextu, osvobození objektu od sebe sama skrze destrukci tvaru a materiálu, přítomnosti a minulosti, pocitů a uznání.

Tvorba a kurátorská činnost tedy znamenají pečovat a být neustále otevřený vůči novým a mnohočetným formám souvztažnosti objektů.

Speed and fire
Klara Hobza, praxiskopy

Zde vidíme, jak jsou objekty – obvykle vymezené prostorově nebo vizuálně – ukotvené v čase. Rodí se, proměňují a umírají. A na tuhle skutečnost jsme nikdy (snad s výjimkou vlastní smrtelnosti) nebyli upozorňováni s takovou vehemencí jako nyní, ve věku klimatických změn, antropocénu a nejrůznějších kataklyzmatických vizí.

Ustupující a opět se vracející ledovec, muž vskakující do ohně a vyskakující z ohně ven, lidská tvář, která se v prenatálním vývojovém stádiu přetváří a rozkládá; tyto tři jednoduché obrazy či objekty, jejichž autorkou je Klara Hobza, okamžitě vzbuzují moře otázek souvisejících s klimatickou krizí, lidstvem a apokalypsou.

Zdá se, že nás tyto velké problémy a otázky, kterými nás média bombardují, které v nás vyvolávají úzkost, začínají unavovat. Možná ani žádná odpověď neexistuje. Naštěstí pro návštěvníky výstavy jsou tyto tři objekty nakreslené na třech praxinoskopech a neustále rychle rotují – podobně jako média využívající atraktivitu a memetickou rychlost katastrof a nahodilosti.

In and out
Margarita Maximova, Škála záchytných bodů / Range Of Clues

Jakkoli je to smutné, možná, že tohle je naše východisko, které nás může spojovat na cestě k objektům. Všichni, my i objekty, podléháme mocným silám klimatu, kapitálu a náhody. Jsme ve stejně nejisté a prekérní situaci jako věci a prostředí (Anna Tsing).

Tyto síly tu a tam rezonují. Možná že jsme jen hračky nebo objekty jejich vůle a tužeb. V tomto smyslu mi připomínají pulzování z videa Margarity Maximové, ve kterém můžete vidět nejen audiovizuální, lineární příběh, ale také rytmické, nebo dokonce přerývaný, tachykardický rytmus.

Střídání vnitřku a vnějšku, rytmus, který nás vtahuje do našeho prostředí a proplétá s jeho objekty.

Love is over

Pro záchranu hořících pralesů v Amazonii, na Sibiři nebo v Angole ani pro zachování řady dalších vzácných objektů toho odsud z galerie mnoho neuděláme, ale to neznamená, že nás nemusí zajímat. Můžeme projevit zájem o nejrozmanitější problémy, které leží přímo před vchodem do naší antropocentrické a rozpadající se slonovinové věže. Protože zájem je něco, co musíme neúnavně pěstovat a rozvíjet, něco, co je téměř synonymní s kulturou a uměním.

Možná jste tento text nečetli a nechali jste se vláčet po výstavě od jednoho „objektu“ k druhému. Možná, že to tak bylo lepší. Já jsem se tímto textem jen pokusil nabídnout jistou spojnici nebo průvodce a několika kroky vás přiblížit (nejen vystaveným) objektům – zostřit vnímání (Dion), skládat a utvářet (Van Overmeiren), aktivovat síly (Werner), pečovat (Alt), akcelerovat (Hobza) a nechat se pohltit (Maximova).

Potom snad dospějeme do situace, kdy nepůjde o jednostrannou lásku člověka k objektům (často velmi perverzní, komodifikovanou nebo zoufalou), ale naopak.

kurátor Václav Janoščík